Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přestože stále považuji album „Salvation“ po náladové stránce za výjimečné, dá se celá tvorba švédských CULT OF LUNA charakterizovat jako kolekce bez slabých míst. Při více jak dvacetileté historii a slušném množství vydaných počinů to samo o sobě staví skupinu do čela post-hardcore či post-metal ranku.
A teď bychom mohli rozebírat dlouhé hodiny, zda a kde by se přece jen nenašla nějaká horší nahrávka. Skončili bychom na hodně ostré hraně subjektivity, kterou škrtnu konstatováním, že přes věrnost svému celkem jasně definovanému stylu a zvuku dokázala skupina vždy vydávat skvělé a odlišitelné desky. Žádný úpadek do jednotvárnosti se nekonal, snad i proto, že principy hudebních postupů CULT OF LUNA dokáží díky propracovaným aranžím přetavit i monotónní a minimalistické motivy na působivé a emotivní skladby. Všechny desky z toho dokázaly těžit, drsné „The Beyond“, náladově gradující „Salvation“, uhlazenější „Somewhere Along The Highway“, valivé „Eternal Kingdom“, díky větší míře samplů trochu hororově znějící „Vertikal“ a po chvilce oddechového času s Julie Christmas velmi náladové a epické „A Dawn To Fear“.
Aktuální EP „The Raging River“ (délka přes 38 minut z něho ale žádného trpaslíka nedělá) je potvrzením, že Švédové nijak nezestárli. Stále produkují svěží a po aranžérské stránce až puntičkářsky propracované skladby. Popis charakteru nahrávky by tedy mohl být velmi krátký, pokud bychom se omezili na prosté konstatování, že jsou to typičtí CULT OF LUNA. Otázkou tedy v podstatě zůstává jen to, jak si tohle EP stojí v porovnáním s minulou tvorbou skupiny. A tady se dostáváme na tenký led očekávání.
Relativně krátká stopáž by sváděla předpokládat větší koncentraci hudebního dění, ale není tomu tak. Pánové ke skládání prostě přistupují s tradiční šablonou a rozdíl oproti plnohodnotným albům je jen v tom, že EP má méně skladeb. Jednotlivé kompozice jsou zcela poplatné základnímu rozvláčnému stylu, který skupinu tak proslavil. Takže každý ať si odpoví, zda je to tak správně. Zřejmě ano, protože nějaké velké vybočení a experimenty od CULT OF LUNA fanoušci ani nechtějí.
„The Raging River“ bych tedy s trochou přivřených očí dokázal zhodnotit jako dodatek k „A Dawn To Fear“. Atmosféra je podobná, částečně utopená v nervózně se plazící rozvláčnosti, aby to pak bylo vykompenzováno ostřejší, na hutném riffu postavenou pasáží. Rezonující rotující motivy přesto nevedou v nějaké šokující zvraty, ale tak jak to je pro skupinu typické, jen postupně gradují a stupňují napětí. Přesto je celkové vyznění trochu hrubší, nedočkáme se totiž až na výjimky nějakých uvolněných pasáží, v dané stopáži to prostě není třeba. Příjemné je rozložení skladeb, kdy úvodní hutnou „Three Bridges“ vystřídá náladově nervózní „What I Leave Behind“. Intermezzo „Inside Of A Dream“ s hostujícím Markem Laneganem (SCREAMING TREES, QUEENS OF THE STONE AGE) je jen krátkým vybočením, kdy nás jemnost skladby s přirozeně čistým vokálem zklidní před druhou částí opět vypjatých dvou skladeb, které zní velmi vyhroceně a naléhavá důraznost z nich přímo kape. Svou roli samozřejmě hraje typický Perssonův z hloubi paty tahaný vokál, který především v závěrečné dvanáctiminutové „Wave After Wave“ důrazně pluje na rolujících a hučících zvukových vlnách, aby rozbil zdánlivou tklivou jednotvárnost. EP „The Raging River“ prostě v porovnání s předchozí tvorbou obstojí bez ztráty kytičky.
„The Raging River“ je vlastně takový dodatek k desce „A Dawn To Fear“. Jak svou atmosférou, tak celkovým vyzněním skladeb. Dostáváme tedy opět tu kvalitu, kterou od CULT OF LUNA očekáváme.
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.